Lee Venden – můžeš povídat, jak jen chceš
Moje žena a já máme jeden oblíbený film, který se jmenuje Anna ze Zelených vršků. Dva z hlavních hrdinů jsou postarší pár sourozenců, kteří žijí spolu. Žádný z nich se nikdy neoženil nebo nevdal, a tak žijí spolu na rodinné farmě. Jak jim přibývají roky, postupně se jim do mysli začínají vkrádat myšlenky, jak to všechno budou zvládat dál. Napadne je zkontaktovat místní sirotčinec, že by s nimi mohl žít nějaký sirotek a pomoct jim.
Když Matthew jede k vlaku pro chlapce, aby ho vyzvednul, zjistí, že na něj čeká děvče, Anna. Matthew přijde k Anně a povídá: „ale Ty jsi děvče!“. „Doufám, že mě nepošlete zpátky!“, na to Anna. „Nemůžu Tě poslat zpátky teď, už nejede žádný vlak, ani Tě nemůžu nechat tady, nastup si do kočáru.“, povídá Matthew a vydali se na cestu na Zelené vršky.
Sotva se rozjedou, Anna začne povídat a není k zastavení. Matthew je tišší povahy a nic jí na to neříká. Když tu najednou Anna povídá: „Nemluvím moc? Dovedu mlčet, vážně dovedu, někteří lidé říkají, že nedovedu, ale já to dovedu!“ Matthew se na ni podívá, usměje se a povídá: „Můžeš povídat, jak jen chceš, mně to nevadí.“ Anna se k němu přisune trošku blíž, chytí ho za loket a říká: Tebe budu mít ráda!“
Často mám pocit, když Pánu Bohu říkám ty stejné věci pořád dokola, jestli Ho moje modlitby už neunavují. Ale jako bych Ho slyšel, jak mi říká: „Můžeš povídat, jak jen chceš, mně to nevadí.“
